28. srpna 2019 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Jorge Boehringer: A Humid Bell In the Shape of A Bird Resonates The Conspiritorial Landscape

Jorge Boehringer: A Humid Bell In the Shape of A Bird Resonates The Conspiritorial Landscape
Pohled k Vyšehradu
28. srpna 2019 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Jorge Boehringer: A Humid Bell In the Shape of A Bird Resonates The Conspiritorial Landscape

Autor příspěvku na web: 
Jorge Boehringer

Nová kompozice skladatele amerického původu, který před lety pobýval v Praze a dnes z Bristkých ostrovů zvukem vzpomíná na její nejen akustické prostředí.

Tato skladba byla zprvu akustickou analýzou zvonů baziliky svatého Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě. Byl jsem uchvácen jejich zvukem, a když jsem bydlel na protějším břehu Vltavy na Smíchově, hledal jsem různá místa, odkud bych je mohl poslouchat. Když jsem na skladbě začal pracovat, předpokládal jsem, že akustické vlastnosti zvonů mi poskytnou materiály a nápady, díky kterým svůj zážitek lépe pochopím. Rychle jsem si ale uvědomil, že můj prožitek z poslechu se neskládá v první řadě z akustických údajů, ale spíše z toho, jak zvuk zvonů působí na prostředí i na mě jako posluchače. Zjistil jsem, že k mému prožitku přispívá to, jak se zvonění odráží od zdí a budov, jak ho tlumí tráva a pohlcuje voda a jak se šíří vzduchem a mísí se se zvuky automobilů, lodí a lidí. A nakonec mi také došlo, že svůj podíl na podmanivosti vyzvánění mají také zvuky v mém nitru a v mé mysli, můj způsob poslechu, vnímání rytmu a porozumění mému okolí. Tyto zvony a jejich harmonické vlastnosti, délka trvání jejich hlaholu, jejich umístění ve specifickém prostředí Vyšehradu a městský shon v jejich blízkosti vytvářejí pro posluchače zvukovou instalaci. Posluchač zjišťuje, že na něj působí psychicky. Nenaslouchá pouze zvonům jako takovým, ale spíše skrze ně, a zvuk může získat téměř hmatatelnou, fyzickou podobu, zejména, co se týče jeho proměnlivého charakteru v okolní historické architektuře. Zvony svým vyzváněním navíc přetvářejí posluchačovo vnímání bezprostřední přítomnosti – když jejich hlahol trvá několik minut a rozléhá se ozvěnou, pozornost věnovaná přítomnosti a okamžitá paměť splývají v jeden zážitek. Setkáme-li se s vyzváněním těchto zvonů v jeho plné síle, jde o vskutku interaktivní prožitek.

Mým záměrem bylo, aby tato skladba využila rozhlas jako médium, které tento prožitek prostřednictvím změny kontextu rozšíří, nabídne jej druhým a prodlouží ho. Vytvořil jsem ji tedy jako „radio art“, jako zvukovou instalaci pro rozhlas v tom smyslu, že zdůrazňuje smysl pro konkrétní místo a také specifické vlastnosti prostorů vysílané směrem k posluchačům, kteří obývají různé prostory a různá místa. Z uměleckého hlediska mi to přineslo jak svobodu, tak náročné úkoly. Skladba je sice určitým druhem dokumentu, jenž poukazuje na akustické vlastnosti zvonů, ale zároveň jde o přetvoření mého zážitku z jejich poslechu v rámci mé osobní gramatiky zvuků. V tomto ohledu nepředstavuje toto dílo jen zvukovou instalaci pro rozhlas, ale i určitou zvukovou poezii, ve které je osobní prožitek přetvořen novým jazykem zvuků, z nichž některé jsou ve skutečnosti odvozeny od jazyka a jeho znělosti.

Někteří umělci upozorňují na zvuky a prostředí svou prezentací terenních nahrávek, ale můj projekt je jiný. S ostatními umělci však sdílím naději, že využití rozhlasu jako média mi umožní nabídnout v dnešním uspěchaném světě příležitost k delšímu poslechu. Těmito zvukovými prostředími se pohybujeme ve svém každodenním životě, kdy jsme až příliš zaneprázdněni na to, abychom jim věnovali větší pozornost. Chtěl bych vyjádřit názor, že tyto prožitky mají hodnotu – jsou sdělné. Umístěním zvuků a prostředí zvonů do jiného rámce se posluchačům naskýtá nový způsob, jak tento významný historický a kulturní příklad veřejné zvukové skulptury vnímat, a díky spolupráci s RadioCustica a s Českým rozhlasem můžeme prostřednictvím rozhlasových vln vytvořit alternativní a smysluplné posluchačské zážitky. Při dlouhé cestě vlakem, během jízdy autem o samotě nebo pozdě v noci naladíme rádio a nejprve se možná podivíme: „co to má být?“. Po čase, kdy nám vysílání umožní poznat, že jde o dialog prostředí se sebou samým, převládne okouzlení. Posluchač si pak tento dialog odnáší s sebou ve své pozornosti a paměti.