26. prosince 2018 v 12:45 |

Monty Adkins - Deborah Templeton: NA OKRAJI VODY

NA OKRAJI VODY
26. prosince 2018 v 12:45 |

Monty Adkins - Deborah Templeton: NA OKRAJI VODY

Autor příspěvku na web: 
Michal Rataj

Procitla ze života, který žije v dalekém vnitrozemí, hledí napříč mlhavými vodami uvnitř fjordu do otevřeného moře, vzpomíná na minulé dny a rozjímá o ztracených šancích. Poetická próza Deborah Templetonové ve zhudebnění, které pro rozhlas vytvořil britský skladatel Monty Adkins. Překlad - Ian Mikyska, hlas - Lucie Trmíková.

Monty Adkins - kompozice, elektronika
Deborah Templeton - text
Sarah-Jane Summers - fidula
Seth Parker Woods - violoncello
Susie Green, Sophie Fetokaki - hlasy
smyčcové kvarteto Bozzini Quartetpřeklad: Ian Mikyska

Deborah Templeton

NA OKRAJI VODY
(Zkrácená verze pro rozhlas)

„Následujíce věčné a neoblomné zákonymusíme všichni uzavřít kruh našeho bytí.“
(Goethe)

1
Když ta žena došla do vesnice, byla ještě tma. Jako náměsíčná se zdvihla z teplé postele a bezmyšlenkovitě se vydala ven na těžký vzduch. Světla na zápraží svítila a domy spaly. Na okrajích předmětů visely vlhké zbytky noci.
Cesta ji zavedla na stranu fjordu, kde se s praskotem bořila do oblázkového břehu. Nevšímala si zimy, jež jí pronikala až do morku kostí. Cítila jen sen, který v ní zněl.
Světlo přicházelo pomalu. Plíživý krok rána šlo sotva rozpoznat. Až nakonec obyčejný svit šedavého dne prosákl do jejího soustředění a vynesl ji z jejích vlastních hlubin – sen s ní ale zůstával a táhl s sebou mořskou vodu.
Včerejší dopis… tři bledé, vodoznakem označené listy dobře známým rukopisem jejího bratrance. Zprávy v něm obsažené – přečtené, znovu přečtené, složené a uložené. Spolkla nevyřčené myšlenky – a ty v ní klesly hluboko, aby se znovu vynořily v onom snu plném vzpomínek.
Dopisy přicházely rok co rok: námluvy a rozchody; svatby a narození…
V těchto časech nebylo nic neobvyklého obdržet oznámení o úmrtí.
Když zvedla oči, nad fjordem se do dáli táhly cáry mlhy podobající se přízrakům. Útesy se v sobě zrcadlily a bylo těžké rozeznat hladinu od hlubiny.
Ráda nechávala své myšlenky klouzat a létat po vodě, ztrácet se v jejím skelném pohledu. Dlouze zírat k obzoru či zkoumat neposkvrněné, ostré skály vzdálených hor.
Před dvěma dny se k nim donesly zprávy o ztraceném horolezci. Pokračoval dál i poté, co se zhoršilo počasí a jeho skupina se rozhodla vydat se zpátky. Nevrátil se do základního tábora, a tak byl teď někde v tom dalekém odloučení, které se zdálo být tak blízko.
Po celé délce fjordu až tam, kde jeho ohyb mizí z dohledu, vrhaly mraky své stíny. Na nejzazší linii vody zářila loužička slunečního světla, která končila ve stříbrném třpytu. A dál na západ – místo jejích dětských let. Divoký běh za letních nocí; honit se a chytat a skákat přes živé ploty, dlouhé dny na bílém pásu s bouřkovými přeháňkami a sporadickým slunečním svitem. A vysoké vřesoviště se starými kameny a sytě zbarveným kapradím.
Nevrátila se sem od doby, kdy skončila střední školu. Tehdy také naposled viděla jeho: pomalu odcházel po cestě, ruce v kapsách a hlavu vtaženou mezi ramena.
Byl to jiný a vzdálený svět, ve kterém žil a umřel.
Už léta na něj nemyslela.
Ze křoví vylétl pták a ona k němu zabloudila pohledem – k trsům bobulí mezi temnými listy. Začala se soustředit na věci ve své blízkosti, jako by se až nyní úplně probudila. Cár papíru skomírající ve vodě. Délka lodního lana pohozeného na cestě. Stéblo nemožně jasné trávy zužující se do chvějící se špičky.
Na okraji vody, zatímco vítr přemlouval vlny aby nalinkovaly tekutou mapu, si začala všímat chladu, který s ní byla celé ráno. Dostávala se z ospalosti, která ji vyvedla do zbytků tmy a následně až sem.
Jako by k ní zpráva docestovala z minulého života. Spadla jako oblázek do prostoru jejího srdce, který vysílá vlny přes její hladinu a víří dávno usazené a zanesené hlubiny.
Chomáč červené vlny na trnitém keři se nepatrně pohnul ve větru.

2
Dlouho seděla v kuchyni. Rozpuštěné vlasy jí padaly k hrnku s kávou.
Na stole ležely noviny – nedbale složené, ale pro jednou nenatáhla ruku, aby je narovnala. Viděla úzký sloupec reportáže o pátrací skupině a povětrnostních podmínkách na hřebenech – dál číst nepotřebovala.
Zde, na údolní straně, bylo počasí stále mírné, ale dny se zkracovaly a chlad sílil v přípravě na zimu.
Do tohoto domu přišli potom, co se vzali. Trajekty a rybářské bárky proplouvaly obdobími dlouhého světla, a také světlo putovalo – po skalní stěně naproti, na druhém konci údolí, pronásledované vysokými stíny a trýzněné otisky mraků. Couvla do tohoto stísněného místa obklopeného pevninou a zde žila svůj život. Sedávala u svého toaletního stolku z třešňového dřeva, a nedohlédla dál než na vlastní obličej v postříbřeném skle.
Náhle na okno zabubnoval déšť. Když vzhlédla, viděla, jak kapky pleskají o sklo a sunou se po okenní tabulce. Dosud se nezbavila ranní nálady. Ta se naopak prohloubila, a vzdouvání mořem ztěžklého snu a jeho starých přízraků bylo nyní ještě silnější. Její myšlenky plynuly a kupily se jako písek na pláži přemisťovaný větrem, který tvoří duny, převisy a prohlubně. Její mysl utíkala brázdami zanechanými vodou, ke studenému písku pod jejíma bosýma nohama a k větru cloumajícímu jejími šaty.
Vzpomínka se vzedmula a tříštila.
Moře a nebe a světlo a ostrovy. Čerstvý vánek a zima na nohy. Vrcholky vln a jejich řítící se bílé pokrývky.
Její smích.
Z minulého života.

3
Když tam jeli poprvé, bylo jí jen pět nebo šest let. Chata její babičky byla skromná a útulná. V krbu vždy plápolal oheň a ve vzduchu byla výrazně cítit hořící rašelina. Spolu se svou matkou spala na prohýbající se posteli, jejíž konce se nakláněly k sobě. Schoulily se do klubíčka na prostěradle s vybledlými motivy, přikryly se dekou sešitou z několika zbytků, a nebe za jejich zataženými závěsy bylo ještě dlouhou dobu jasné.Tím to tehdy začalo – první léto, kdy přijely k moři a volně dýchaly čerstvý slaný vzduch. Slunce bylo vysoko na nebi, i když bylo často zataženo. Když běžela se svou bandou neohrožených bratranců a sestřenic, cítila, jak se její život rozpíná do velikosti dlouhého pruhu pobřeží. Viděla zpod svých nohou moře táhnoucí se do daleka a dosahující kolem celého světa. Na té pláži si hrála za každého počasí. Stejně tak na polních cestách a v praskajících lesích, které objímaly stráně až nahoru k vrcholkům, kde ležela vřesoviště. Celé léto – a také léta následující – jí dovolilo rozvinout se ke svobodě, kterou doma neznali.

4
Vjet na kole na lesní mýtinu. Postavit kolo mezi nohy v teniskách a těžce oddychovat. Samý úsměv. Kdo jako první zatlačí do řídítek, vyhoupne se zpátky do sedla a pojede pryč? Patrickova nezdolná energie ho žene šusem po stezkách a silou do převýšení. Ona zůstává pozadu, ráda si najde místo, kde je dost suchá tráva, aby si na ni mohla lehnout. Místo, odkud mohou pozorovat, jak se shlukují mraky nad korunami stromů.
Když měli nějaké kapesné, peníze na prázdniny, jeli občas do malého obchodu se sladkostmi na hlavní ulici. Červené kolo a modré kolo opřené o stěnu, bílý papírový sáček s malými drahokamy, které byly tmavé, než je člověk olízl a podržel na světle. V suchých dnech stál před obchodem stánek s pohlednicemi, u kterého se často potloukali. Mezi prsty mnuli zkroucené a zpola vybledlé kusy kartonu. Patrick říkával, že tam byly nejspíš od nepaměti.
Později, když už byla zpátky v domě svého otce, zpátky ve škole a letní dny za ní, jí někdy jedna z pohlednic přistála před domovními dveřmi. Takřka milostné dopisy, ty zářijové zprávy, kdy ještě nebyla dlouho pryč, kdy přátelství stále plulo na vysokých letních přílivech. Obrázky byly ručně kolorované a nepřesvědčivé: pobřeží vybarvené špinavě žlutou a šedé odstíny kamenů přetékající přes jeho okraje. Jen obloha se zdála být v pořádku. Pamatovala si ji stejně modrou, i mraky plynoucí ve velkém spěchu.

5
Jasné ráno. Bez dechu vyšplhali na vrchol vysokého vřesoviště s kruhem stojících kamenů. Ten den se cítila jako statná šmouha pohody. Její dlouhé nohy se míhaly sem a tam. Červený svetr měla uvázaný okolo pasu a hnědé paže odhalené.
Patrick jí ukázal vyryté vzory. Byly už napůl zmizelé a porostlé lišejníkem. Říkal, že je tu kdysi dávno lidé vzývali, jako lukostřelci mířící na hvězdy. A že jednou za rok se zpráva vrátila s přesností střely – tenký paprsek pronikající vyhřezlým srdcem kamene jako šíp a protkal ji světlem. Tohle, tvrdil Patrick, byl střed a osa světa – místo, kde byla planeta připoutána k velké vířící galaxii.
A držel svou ruku na její a pohyboval jejími prsty přes mělké oblouky a kola.
Posadili se v závětří největšího stromu, a záře dne byla cítit začátkem jakéhosi dobrodružství. Byl to nový den se vzdáleností, kterou měli urazit, a oni byli připraveni na okraji. Život je volal. Celé to léto strávili hodiny v hovorech o tom, co přijde, a Patrickova slova byla smělá a odvážná a plná jasného vzduchu výšin. Když se postavili, viděli na moře a ostrovy.
Později sešli zpátky k přístavu, kde se na vodě živě pohupovaly lodě. Patrick chtěl hned nerozvážně stoupnout na palubu zanesenou solí a cítit vzdouvání vln. Osvěžující vítr, který by se opřel do plachet a pozvedl loď do živého světa. Překypoval odvahou a jeho oči mířily za obzor, kde se světlo stýkalo s linií horizontu.
Stála tehdy váhavě na okraji přístaviště a dívala se na ohromný rozbouřený oceán, jak se valí k nim. Vzduch naplňoval zápach ryb z proutěných košíků a pod jejíma nohama se kolébala přístavní voda. Vzdálila se od onoho okraje a otočila se směrem k domovu.
A Patricka zanechala jeho plánům. Nezbylo mu než najít jiné přátele, se kterými by onu výzvu sdílel, až zase slunce pronikne zpoza mraků.

6
Seděla nehybně v pohasínajícím světle. Ruce měla složené v klíně, knihu neotevřenou. Na bočním stolku šmolkově modrá obálka. Z chodby k ní doléhal tichý tikot hodin, jejich staré známé určení času.
Dokázala si představit sešlost u příležitosti jeho odchodu. Auta s křupáním vjíždějí na štěrkovou cestu. Jejich motory měkce vrní. Muži, kteří byli kdysi chlapci, mají na sobě zimní kabáty, a dům je příliš plný, než aby je všechny pojal. Jeho sestra, její slavné ohnivé vlasy, které budou nyní šedé, stříbrné. Jistě bude se vzlykotem zadržovat bolest svého srdce. Nad domem – nebe. A dál – moře.
Byl by to teď už starý muž.
Měli by ho pohřbít z pláže.
Měli by s auty kličkovat soutěskou od kostela až dolů k moři. S pohřebním vozem jet pomalu na písku. Nechat truchlící pozůstalé v černém kráčet v naleštěných botách po asfaltové cestě mezi trávou písečných dun a pobřežím. Pomalý a vážný průvod za zvuku naříkajících dud.
Měli by ho vzít na pláž. Měli by mu ukázat nebe nad ostrovy.
Probudila se v křesle s tváří přimáčknutou k hrubému tvídu. Bylo ráno. Její muž jí musel v noci přinést deku a přikrýt ji, zanechavši ji jejím navštívením. Teď se otevřely dveře a on potichu nahlédl dovnitř. Plískanice doléhala na okna, malé mokré chuchvalce sněhu se lepily na sklo a sklouzávaly po něm dolů. Klimatické systémy se pohybovaly rychle a zima se přivalila přes noc.
Nils říkal, že na horách byla bouřka divoká a výprava horské služby se vrátila domů před půlnocí. Pátrání odvolali. Ven už znovu nepůjdou.
Topení teple hučelo v trubkách a z kávy se kouřilo. Snila, ale nic z toho nebylo jasné. Pamatovala si jen fragmenty a pocity.
Kolik zim už tu byli? Celý život zim. Celý život se dívat na tuhle zahradu, která se sklání k vodě, v níž teď plískanice měkla na sníh. Celý život prožitý ve vnitrozemí, daleko od neustálého přílivu a odlivu tříštících se vln.
Patrick byl teď pryč a tím to všechno končilo. Umístila záložku do knihy a knihu uložila na poličku; vsunula ji mezi ostatní svazky v knihovně jejího muže, skrytou na očích jako tajemství. Vždy počítala s tím, že se k té knize jednou vrátí a opět nalezne svoje místo. A uběhlo sto let, které obrousily kameny na vřesovišti a vzory vryly hluboko do jejich kostí. Všichni kromě ní zestárli, a nitka tenká jako pavučina, která obkrouží sedm světů a tento svět, přestala zpívat.
Později, až to sněžení umožnilo, se zabalila do šály a kabátu a opět sešla k fjordu. Stála pak na pobřeží a dívala se do té prázdnoty. Někdy bývaly hory dokonale čisté a ostré, ale dnes byly zabílené hustotou vzduchu. Stála u vlnícího se okraje moře a zírala do toho dalekého odloučení.
Teď, když přicházela zima, se dostávali do té části roku, ve které se svět uzavíral a ledovce rostly. Až přijde jaro, tíha zimy opadne s odtékající vodou. Řeky potečou mohutně a překotně, zaplaví slané hloubky fjordové vody nadbytky tajícího mléčného ledovce. Kamenný prach v roztátém sněhu se posune na nejzazší a nejhlubší konec, kde se usadí spolu se solí. Čerstvá voda při hladině se přelije do moře a slaná voda z hlubin se stáhne do vnitrozemí, jak si ji přitáhne vzdálená prohlubeň fjordu.

7
Na řasách měl ledové krystalky a den byl příliš jasný, než aby se do něj mohl dívat. Probudil se a pak znovu spal, a když se znovu probudil, stěny stanu se dmuly a vyfukovaly jako nemocné plíce. Ruce měl zastrčené pod pažemi a byl stočený do klubíčka jako amonit. Teď s úsilím rozevřel jednu ruku a tápal po zipu. Ranní světlo bylo hluboké a čisté, ačkoli většinu údolí pod ním halil sněhový oblak. Přes popraskaná víčka mžoural na rozmlžené tvary krajiny, kterak přicházejí a odcházejí.
Pára z jeho teplého dechu okamžitě chladla a mrzla na tváři. Ale bolest byla pryč, a on věděl, co přijde potom. Toto byl nyní svět: vysoká prázdnota, stoupající závrať a slunce proudící do nebes, jako to dělalo každý den. Vrcholky skalních věží se staly křišťálově čistými, zatímco jeho zrak vlhl a zamlžoval se.
Pamatoval si, že daleko za tímto bezvýchodným místem byl jiný život: ranní rádio, snídající dítě, žena, která odmítá rozmělnit naději ve svém srdci. Hluboko uvnitř kolem nich pevně ovinul ruce: s tím bude teď konec.
S rukama složenýma pod pažemi a obličejem vtaženým do ochrany, kterou mu poskytoval límec, bezhlasně volal – řekl svá rozloučení, která nebyla loučením, nýbrž obnovením slibů, slibů, které se obnovovaly s neposkvrněnou jistotou v jeho srdci, jež kupodivu stále tlouklo, i když vše ostatní odplývalo a on se díval, jak to odchází. Viděl, jak se jeho oči zavírají nad nesmírným a lhostejným počasím a nesmírnou a lhostejnou horou. Pozoroval své myšlenky, konečně zbytečné, kterak zpomalují a koktají a potom měknou do neslyšitelnosti.
Zůstal jen zvuk větru.
Zvuk zimy.